Maraton

Nechci tě poznat blíže, hledám symboliku, kterou bych tě dokázal popsat bez vlastního popisu. Na mysli mi tanou samý klišé, nic se mi nezdá dostatečně krásný, přesný. Slovo se stává okovy, nedokáže vyjádřit, to co v něm není obsažené. Chci tě obsáhnout pouze jedním slovem, nepoznat aspekty tvý osobnosti, který by mi připadaly nepěkný. Snažím se tě uchovat jako význam slova okradený o všechny podružný konotace. Potřebuju ideální slovo, ideál v tobě, nezatížit tebe. Nezatížit sebe. Přemáhá mě smutek, nedokážu tě vnímat jako pouhou abstrakci, jako pouhý znak dokonalý znak. O. Procházíš prázdným bytem, stejně prázdným jako moje představa o tobě. Neexistuješ, proto nemůžeš zemřít. Nejsi si vědomá svojí smrtelnosti, neexistuješ. Jsi. Přemítáš kam směřovat svoje další kroky. Působíš dojmem antický sochy, krásný, ale v důsledku tupý, bez přívlastku. Jsi předmětem bádání ostatních. Procházím. Jdu. Klopýtám. Kladu nohu před nohu a zakopávám. Nepadám, udržuji si rovnováhu. Obklopují mě čtyři stěny, okno a dveře. Jsem v pokoji. Nikdo v něm není. Já v něm jsem. Existuji. Ustálil se mi tlak, stěny vykreslují skryté mapy v omítce. Kocour mňouká. Je bílej. Přemítám kam směřovat svůj další krok, nejsem si jistej, zdali mě unese podlaha a nesesunu se do pokoje pod mým korpusem. Sténání zpod podrážek. Parkety? Sousedé? Sousedé! Podrážky? Sousedé. Mysl není schopná hlubší syntézy myšlenek. Sousedéparketypodrážky. Vše splývá v jedno. Pomalu. Sedám si na postel. Kde se tu vzala? Propadám se hlouběji a hlouběji. Níž, níž, níž. Pružiny se blíží ke své limitě. Níž. Limity bylo téměř dosáhnuto, pro ještě hlubší propad bych potřeboval alespoň o jednu myšlenku navíc. Usínám. Budím se. Vše se zdá jasnější. Kde jsem. Kdo jsem. Proč jsem? Co dělám? Proč to dělám?! Nic není, ani o píď, jiskrnější, průzračnější a nější. Třeba čitel.