Plížím se lesem, je tma. Jediný orientační bod, který je vidět se rozléhá pode mnou. Stojím na zalesněným kopci. Lesopark. Listí. Skrze září rudý nápis. Děsím se přízraků neprožité minulosti. Tesco. Podobnost škatulky s mojí představou dřívějška se čím dál tím víc rozchází, čím blíže se blížím k patě kopce. Les šumí městským shonem. Neklid. Jsem v polovině kopce. Docházím na palouk. Les rozkrývá jedno ze svých mnoha tajemství, přicházím k pravoslavnému kostelu. Dřevěná konstrukce vysušená každoročním přívalem vedra. Došky. Trámy ukrývající bezpáteřní živočichy, červy pomalu ujídající svůj domov bez představy o dopadu jejich činorodosti. Střílny. Malá okénka v malém stavení. Rudý nápis pulzuje. Žádná okénka obrovité budovy. Tesca. Půjdu do Tesca? Před stavením stojí holčička. Šest. Hlídá. Uvnitř se svítí. Uvnitř je mše. Pop mluví. Holčička si hraje s bublifukem. Fouká bubliny. Dech, vánek, psýché. Bubliny praskají, psýché se uvolňuje do okolí. Nevědomě vdechuje život. V Tescu jsem si koupil banán. Hrál tam pop.

Maraton

Nechci tě poznat blíže, hledám symboliku, kterou bych tě dokázal popsat bez vlastního popisu. Na mysli mi tanou samý klišé, nic se mi nezdá dostatečně krásný, přesný. Slovo se stává okovy, nedokáže vyjádřit, to co v něm není obsažené. Chci tě obsáhnout pouze jedním slovem, nepoznat aspekty tvý osobnosti, který by mi připadaly nepěkný. Snažím se tě uchovat jako význam slova okradený o všechny podružný konotace. Potřebuju ideální slovo, ideál v tobě, nezatížit tebe. Nezatížit sebe. Přemáhá mě smutek, nedokážu tě vnímat jako pouhou abstrakci, jako pouhý znak dokonalý znak. O. Procházíš prázdným bytem, stejně prázdným jako moje představa o tobě. Neexistuješ, proto nemůžeš zemřít. Nejsi si vědomá svojí smrtelnosti, neexistuješ. Jsi. Přemítáš kam směřovat svoje další kroky. Působíš dojmem antický sochy, krásný, ale v důsledku tupý, bez přívlastku. Jsi předmětem bádání ostatních. Procházím. Jdu. Klopýtám. Kladu nohu před nohu a zakopávám. Nepadám, udržuji si rovnováhu. Obklopují mě čtyři stěny, okno a dveře. Jsem v pokoji. Nikdo v něm není. Já v něm jsem. Existuji. Ustálil se mi tlak, stěny vykreslují skryté mapy v omítce. Kocour mňouká. Je bílej. Přemítám kam směřovat svůj další krok, nejsem si jistej, zdali mě unese podlaha a nesesunu se do pokoje pod mým korpusem. Sténání zpod podrážek. Parkety? Sousedé? Sousedé! Podrážky? Sousedé. Mysl není schopná hlubší syntézy myšlenek. Sousedéparketypodrážky. Vše splývá v jedno. Pomalu. Sedám si na postel. Kde se tu vzala? Propadám se hlouběji a hlouběji. Níž, níž, níž. Pružiny se blíží ke své limitě. Níž. Limity bylo téměř dosáhnuto, pro ještě hlubší propad bych potřeboval alespoň o jednu myšlenku navíc. Usínám. Budím se. Vše se zdá jasnější. Kde jsem. Kdo jsem. Proč jsem? Co dělám? Proč to dělám?! Nic není, ani o píď, jiskrnější, průzračnější a nější. Třeba čitel.

Stařec

V tmavé brzké ráno, v oparu šedivého šera se zpoza kulatého kopce řítila bouře, tak cizí této denní době. Tento neobvyklý, snad nikdy nepoznaný řev se přibližoval zpoza kopce s tak honosnou mohutností majestátní krásy. Zvuk se stále zesiloval, jak se zdroj čím dál tím rychleji přibližoval k druhému, neviděnému obzoru kopce. Po několika krátkých chvílích se přes viděný obzor přehouplo závodní automobil z třicátých let. Celým svým vzezřením připomínal bílý falus dobývající za fanfár jeho šestnáctiválcového, sedmilitrového srdce tepoucího v rytmu tří půl tisíců otáček za minutu vyasfaltované cestičky krajiny pokryté panenským sněhem. Zanechal ve zpustošeném sněhu dvě rovné, nekonečně dlouho se táhnoucí mozaiky. V tomto sněhobílém obalu na doutník seděl stařec. Stejně jako jeho auto, které mu pomohlo k triumfálnímu mládí, měl ve tváři vepsané odhodlání, pýchu a soustředění se na další část jeho zběsilé, hlasité cesty. Starcova tvář poseta nečetnými vráskami, způsobenými neustálým bojem s rychlostí a časem. Stařec byl závodník staré školy. Přes svůj uřvaný nástroj dřímající mu pod jeho křehkou schránkou nestačil tomu, co mu chybělo. Stařec rozmělnil pod svými koly další kopec, který ho potkal v jeho životě. Pata kopce byla ohraničena mělkou říčkou, která se proplétala za doprovodu gregoriánského šumu mezi kameny, tmavými balvany pokrytými hustým lesem řas. Balvany se vracely do svého domácího meandru po jejich staletí dlouhé stáži v zídce dříve stojící o několik kroků blíže k nebi. Uvolňovali se ze stále slábnoucího sevření jejich účelného otroctví. Stařec se prohnal zatáčkou kopce s grácií a ladností za doprovodu komorní skladby čtyř černých smyčců smýkajících se po hladké vozovce pokryté řídnoucím sněhem. Za zatáčkou, která obepínala další svah ještě nedobytého kopce, se krčilo nízké stavení. Pumpa. Její fasáda, odrážející význam stavení, byla koláží vybledlých cedulí nejrůznějších značek motorových olejů, cigaret, čokolád. Ale i přes svůj nesmírný význam stavení, její bytí postrádalo význam. Její poslední host ji opustil s diskrétností vnuka opouštějící svojí babičku. Od té doby se na oknech usazoval prach, časopisy se stávaly čím dál tím neaktuálními, čokolády nestravitelnými. Pumpa zašla, zapadla mezi kopci, obrostla divokými stromy. Pumpa byla velice klidným místem, místem opuštěným. V této budově žil pumpař. Osamělá bytost živící se ropou. Jako malá pijavice přisátá na žíle černého stvoření, které ho pomalu zvnitřku rozkládalo. Byl poslední záchranou pro automobily z minulých dob, žil opuštěným životem nemající příliš mnoho sil, či chuti. Jeho ruce byly díky jeho práci s olejem černé, jevily se býti těžšími, nežli byly. Byly ostrým kontrastem okolní zimní krajině. Tmavá, omšelá kůže perforovaná pachem benzínu, nafty. Jeho klouby měli stejný zvuk jako málo promazané koleso, vrzaly, dřely o sebe a klepaly se. Stařec projel kolem pumpy se spěchem člověka, který se nechtěl vyrovnat se svou minulostí, svým odkazem, svojí odpovědností. Stařec projel kolem pumpy jako muž, který utíká před člověkem, kterého opustil. Děsila ho omšelost a sešlost pumpy, příliš mu připomínala, kolik času uplynulo od jeho narození, kolik času mu zbývá. Pouze za sebou zanechal baryton svého motoru, který vytrhl z letargie pumpaře. Připomněl mu jeho zašlou slávu, jeho minulý účel, čas, ve kterém měl své místo. Pumpař pocítil, jak se v něm zvedá pýcha, pýcha po minulosti. Vzpomněl si. Jeho pumpa mívala zákazníky. Jeho pumpa zářila neony, parkoviště byla plná. Tato vzpomínka zanechala pumpaře prázdným, baryton starcova automobilu mu bolestivě připomněl jeho pád, jeho bezúčelnost. Bílý automobil pokračoval dále po lehce zasněžené silnici, jel stále níže a níže. Jel se stále větší lehkostí a grácií. Sníh ustoupil. Ustoupilo bezčasí. Stařec stále spěchal. Pořád měl pocit, že mu něco utíká. Slunce dávalo najevo, že je již ráno. Teplo. Smyčcový kvartet utichl a občas se proměnil ve kvílení. Zrychlil. Pociťoval, že se stává jedním tělem s automobilem. Cítil se být lehký, nezatížený oblečením. Připadal si být lehký, naplněn energií. Stařec prošel částí lesa, která ho tak lákala. Došel k soše kupce vytesané do kamene. Ač socha byla nehybná, mrtvá přesto ke starci promlouvala. Její Šedé mrtvé očí probodávající jeho nitro ho děsily.